Období, které předcházelo době, kdy se západní společnost obrátila k mechanistickému vidění světa označujeme za etapu holistického nebo také organického paradigmatu. Pro zjednodušení můžeme říci, že je to doba existence tradičních společností. Svět těchto lidí byl samozřejmě naprosto odlišný od toho našeho. Země byla Matkou a okolní prostředí bylo plné bytostí a božstev. Řád a povaha fungování světa se předávaly prostřednictvím mýtů a legend z generace na generaci. Člověk se v průběhu života neučil uvažovat čistě racionálně, ale jednal spíše intuitivně na základě své přímé zkušenosti a řídil se základními principy, které příslušníci jeho komunity zastávali takřka odjakživa. Tito lidé samozřejmě neměli tak efektivní nástroje k ovlivňování okolního prostředí jako máme dnes my a nemohli tedy ani způsobit takové škody. I přesto si jejich schopnost žít dlouhodobě na určitém území žádá uznání a často když si čteme slova domorodých náčelníků a šamanů, nemůžeme se ubránit dojmu, že je v nich obsažena hluboká moudrost.
Pokud bychom se nyní pustili do úvahy, že světonázor členů tradičních společností je nesmyslný a že mytologický princip nazírání světa neodpovídá vědeckým poznatkům, dopustili bychom se základního omylu. Jak si dále ukážeme tak se i samotná věda začíná přibližně od 20. stol. dostávat za rámec mechanistického paradigmatu a víru v možnost objektivního poznávání skutečnosti. Ukazuje se, že realita je vždy taková, jakou ji vidí konkrétní pozorovatel, což znamená, že např. božstvo, které rozhoduje o tom zda bude pršet není o nic méně reálné, než když v současnosti hovoříme o koloběhu vody v přírodě. Zkrátka v určitém okamžiku existoval na Zemi subjekt, který ve svém vědomí stvořil jistý druh reality a v jeho očích takto svět skutečně vypadal.
Bylo to právě ve 20. století, kdy nejprve A. Einstein přišel s teorií relativity a posléze jeho nástupci s kvantovou teorií, čímž na základě studia sub-atomového světa prokázali, že vesmír není možné rozložit na jednotlivé součástky, ale že na základní úrovni je hmota tvořena spíše složitou sítí vztahů. Celek určitého řádu tedy nelze redukovat pouze na součet jeho částí, neboť to co jej definuje jsou zejména vztahy mezi jeho částmi. To ve svém důsledku znamená, že svět není deterministicky fungující hodinový stroj, ale spíše složitý organismus, jehož součástí je i člověk pro kterého není možné stát kdesi opodál a pouze objektivně pozorovat.
Vidíme, že v samotném vědeckém diskurzu je již překonání mechanistického paradigmatu běžně přijímanou záležitostí. Revoluce, která s nástupem nové fyziky proběhla ve vědě ovšem ještě v dostatečné míře nezasáhla do fungování společnosti. Proto je velice těžké prosazovat názory na změnu vzdělávacího systému, které tvrdí, že se již nepotřebujeme učit fakta o jednotlivostech, ale spíše hledat souvislosti. Zároveň, že není třeba donekonečna pilovat racionální uvažovaní, ale spíše se naučit rozumět svým prožitkům, zvládat své emoce, umět využívat intuici a přímou zkušenost. Podobně ve zdravotnictví se jen pomalu upouští od oborové specializace a pouze na málo místech vznikají skutečné interdisciplinární týmy, které zohledňují jak psychický, duševní a fyzický stav člověka, tak vliv okolního prostředí. A v neposlední řadě se jen těžko vzdáváme představy, že dokážeme naplno porozumět komplexnímu fungování přírodních procesů a stále používáme technologie a postupy, jejichž důsledky nejsme schopni dohlédnout.
Závěr
Z uvedeného vyplývá, že nejsme ve slepé uličce, ze které vede cesta pouze zpět. V několika posledních stoletích se nám podařilo dosáhnout obrovského pokroku a dokonalosti v mnoha odvětvích. Nyní je ovšem třeba si uvědomit, že stejně jako je mechanistický přístup ve fyzice platný jen pokud jej použijeme na velká tělesa a malé rychlosti, byl pro západní společnost tento způsob myšlení užitečný pouze v určité době, kdy se informace nešířily takovou rychlostí a po tak husté síti, kdy jsme neměli takové možnosti jak ovlivňovat okolní prostředí a kdy na nás nebyl kladen tak vysoký tlak ve smyslu orientace, výkonu a fungování v globálním světě.
Společnost se chová jako nezávislý komplexní organismus propojený mnoha vazbami a pokud chceme v takovém světě žít jako svobodní a zdraví lidé ve zdravém prostředí, musíme nutně změnit způsob jakým používáme náš mozek, jak vnímáme a myslíme. Několik staletí jsme obraceli naši pozornost ven a neuvědomovali jsme si, že to co vidíme venku má původ v nás. Nyní je tedy na čase obrátit pozornost k sobě samým a naučit se více využívat potenciál subjektivního prožívání, svou intuici a přímý vhled. Skutečně žijeme v době obratu a ONSENDO nauka stojí na samé hranici evoluce. Minulost je pro nás inspirací, ale náš pohled směřuje kupředu.
„Západní myšlení již uzavřelo kruh. Začínalo od rané holistické jednoty předsokratiků a Platóna, procházelo obdobím fragmentace a atomizace, éry empirismu a skončilo opět u nové celistvosti postavené na jednotě evoluční, která je reminiscencí na řeckou filosofii v počátcích jejího zrodu, ale která nicméně není návratem k původní startovní čáře.“
H. Skolimowski
„Kvantová teorie tak odhaluje jednotu vesmíru na základní úrovni. Ukazuje, že svět nemůžeme rozložit na nezávisle existující nejmenší jednotky. Když budeme pronikat do látky, neuvidíme nějaké izolované základní stavební kameny, ale složitou síť vztahů mezi jednotlivými částmi celku.“
F. Capra
Použitá literatura:
Capra, F., 2002: Bod obratu. DharmaGaia a Maťa, Praha.
Capra, F., 2003: Tao fyziky. DharmaGaia a Maťa, Praha.
Grof, S., 2007: Nové perspektivy v psychiatrii a psychologii. Moraviapress, Praha.
Grof, S., 1992: Za hranice mozku. GMMA89, Praha.
Sheldrake, R., 1994: Tao přírody. GARDENIA Publisher, Bratislava.
Skolimowski, H., 2001: Účastná mysl. Mladá fronta, Praha.