Přibližně od 5. století př. n. l. se v myšlení západní civilizace začíná postupně objevovat tzv. mechanistický světonázor. V této době atomisté stvořili koncept pasivní nedělitelné částice, jež představuje základ veškeré hmoty. Tento obraz skutečnosti se pak dále stal základem pro dualismus mezi hmotou a myšlením, mezi tělem a duší.
Definitivní přechod západní civilizace na mechanistické paradigma proběhl v 15. - 18. stol, kdy G. Galilei, F. Bacon, R. Descartes, I. Newton ad. položili základy pro moderní vědu. Vznikl tak pohled na svět, který klade důraz na kvantifikovatelné a měřitelné vlastnosti reality a obsahuje přesvědčení, že materiální svět může být popsán objektivně bez ohledu na lidského pozorovatele. Svět je zde vnímán jako obrovský hodinový stroj fungující podle Newtonových pohybových zákonů a chovající se naprosto deterministicky.
Co se na první pohled jeví jako krátký exkurz do vývoje vědeckého myšlení je na straně druhé popis procesu, kdy západní civilizace vložila naprostou důvěru v pravdivost
vědeckého poznání a v racionální analýzu
skutečnosti. Na základě těchto přesvědčení začala následně vznikat moderní společnost a její instituce. To, že jsme svět začali rozebírat na součástky a redukovat na objektivně měřitelné vlastnosti v rámci jednotlivých vědních oborů a získané informace předávat dalším generacím v rámci školních předmětů, je výsledek určitého myšlenkového proudu doby osvícenství. To že jsme začali léčit jednotlivé části lidského těla, bez tendence přihlédnout k širším souvislostem fungování lidského organismu jako celku, není univerzálně platný postup, nýbrž výsledek myšlenky, že i lidské tělo je v podstatě stroj, který můžeme opravovat podobně jako automobil. Emocionalitu a lidské prožívání jsme se naučili odsouvat na druhou kolej a vyhradili jsme jim místo pouze v soukromém životě, zábavním průmyslu a v případě, že nám začnou narušovat schopnost chovat se racionálně, vytvořili jsme instituce a mechanismy, jak nás těchto „příznaků“ zbavit, často bez uvědomění si širších souvislostí, kde vlastně byla příčina.
Otázkou zůstává zda racionalita a moudrost nejsou tak trochu dvě odlišné věci. Zda jsme skutečně pouze rozumem, který dnes ovládáme takřka dokonale, schopni řešit tak složité a komplexní situace, které dnešní doba žádá. A nebo je třeba na to jít jinak?
Použitá literatura:
Capra, F., 2002: Bod obratu. DharmaGaia a Maťa, Praha.
Capra, F., 2003: Tao fyziky. DharmaGaia a Maťa, Praha.
Grof, S., 2007: Nové perspektivy v psychiatrii a psychologii. Moraviapress, Praha.
Grof, S., 1992: Za hranice mozku. GMMA89, Praha.
Sheldrake, R., 1994: Tao přírody. GARDENIA Publisher, Bratislava.
Skolimowski, H., 2001: Účastná mysl. Mladá fronta, Praha.